Excentrický vědec, nositel Nobelovy ceny, dodnes patří mezi největší a nejslavnější vědce všech dob. Albert Einstein už jako dítě byl velice zvídavý, avšak nesnášel učení se textu nazpaměť a tělesnou výchovu. V očích učitelů byl nedisciplinovaný žák, který trvale odmítal akceptovat školní řád. Tento neposedný klučina byl skoro 50 let po své smrti označen (1999) časopisem Time za Osobnost století.
Svého času tento génius působil také v Praze (od dubna 1911 do července roku 1912), kterou si zamiloval, ale Pražany v lásce neměl. Připadali mu poněkud odtažití, vnímal je jako necitlivé, vadilo mu jejich patolízalství, nedostatek laskavosti a jejich stavovská povýšenost.
Působil na německé části Karlo-Ferdinandovy univerzity, jako řádný profesor. Vedl také Ústav teoretické fyziky, který sídlil na pražském Albertově ve Viničné ulici. Spokojeně bydlel v tehdejší Třebízského ulici č. 125, která byla později přejmenována na ulici Lesnickou, kterou najdeme n Smíchově (Praha 5). Einstein se setkával s Franzem Kafkou, Maxem Brodem a lidmi ze salonu Berty Fantové v domě „U jednorožce“ na Staroměstském náměstí, kde má i svojí pamětní desku.
Odkud pramenilo škarohlídství se můžeme jen domnívat, ale převládá názor, že byl manipulován svojí ženou Milevou, které se v Praze opravdu nelíbilo, stýskalo se jí po životě v Curychu, kde před tím pobývali. Chtěla za každou cenu z české metropole pryč i proto, že její choť měl velmi blízko ke své sestřenicí Else Löwnethalovou, která se později stala jeho druhou ženou. Do Prahy se pak ještě jednou nakrátko vrátil v roce 1921. V tomto roce získal Nobelovu cenu za vysvětlení takzvaného fotoelektrického jevu.
S Prahou Einsteina spojila ještě jedna neblahá událost. Psal se rok 1950, vrcholil zinscenovaný proces s Miladou Horákovou a světoznámý vědec žádal tehdejšího československého prezidenta Klementa Gottwalda, aby ji omilostnil: „Prosím Vás o nevykonání rozsudku vyneseného nad Miladou Horákovou, Závišem Kalandrou, Oldřichem Peclem a Janem Buchalem. Byli obětmi nacismu, vězni německých koncentračních táborů. Jsem hluboce přesvědčen, že si zaslouží žít.“ Žádost nebyla bohužel vyslyšena.
