Národem milovaná a obdivovaná herečka Iva Janžurová si ke svému životnímu jubileu vybrala „divadelní dárek“, kterým je výtečná francouzská komedie Pusťte mě ven! Premiéra inscenace zahájí 30. června III. ročník Prima Hvězdného léta pod žižkovskou věží.
Hru Jean – Marie Chevreta Pusťte mě ven! jste si poprvé přečetla už před několika lety. Proč se dostává na jeviště až nyní?
Asi se už ani nedopočítám, kolik to může být let, co mi tento text poslal jeho překladatel Jaromír Janeček. Přiznám se, že mě napoprvé příliš nevtáhl. Nějaká herečka z Francie, ta má úplně jiné starosti než já, říkala jsem si. Tehdy mě to zkrátka moc neoslovilo, ničím neinspirovalo, a tak jsem hru odložila. Dokonce jsem ji poslala dál, nabídla jsem ji Janě Paulové, které se zdála dobrá, ale nakonec taky dala přednost něčemu jinému. Zase uběhlo pár let, já začala psát pro Divadlo Kalich komedii Zlatá prkna, a když se ukázalo, že si vyžádá víc času, než jsem původně myslela, přihrál mi osud do rukou znovu Chevretův text, navíc takovou zvláštní náhodou. Otevřela jsem na chalupě skříň, v níž mám hry, které jsem kdy dostala k posouzení, a na vrchu ležela zrovna tahle komedie. Tak jsem si ji po letech přečetla a najednou už mi nepřišla ani zdaleka tak nezajímavá jako napoprvé, dostala jsem chuť se do ní pustit. Během zkoušek mě nepřestávala překvapovat tím, kolik mi nabízí momentů, na které můžu navazovat ze své osobní praxe, a zároveň můžu svou postavu podávat v určité nadsázce s komediálním nadhledem. Takže jsem v průběhu zkoušení víc a víc otevírala svůj osobní vklad do inscenace, své zkušenosti s divadlem, Sabina taky přidávala, a to nás moc bavilo.
Nápad, že by inscenace mohla vznikat v režijně – hereckém rodinném tandemu, přišel hned na začátku?
Že by hru režírovala Sabina, mě skutečně napadlo hned poté, co jsem si ji znovu přečetla. Tak jsem ji Sabince s tímto dotazem taky okamžitě poslala. A ona mě omráčila nejen souhlasem, ale zároveň i nabídkou, že by zahrála malou roličku, která se v příběhu ocitá jenom na pár minut na začátku a na konci. Což byla jedna z otázek, jež jsem v souvislosti s tímto titulem dopředu hodně zvažovala – kde budu hledat herečku natolik skromnou, aby přijala takovou nevděčnou úlohu. Představa nějaké nespokojené kolegyně, kterou s sebou vláčím po zájezdech, a ona toho během představení víc uštrykuje v šatně, než odehraje, mě spíš odrazovala. Takže ten Sabinin návrh mě ohromně povzbudil.
Dozvěděla jste se díky spolupráci na inscenaci o své dceři třeba něco nového?
Vlastně ano, Sabina mě jako režisérka opravdu překvapila. Nezaznamenala jsem na ní totiž jedinou chybu – dělá to skvěle, se zaujetím a jasnou ideou, je vytrvalá, trpělivá, když nejsem schopná něco hned vstřebat, při režírování se neprosazuje z nějakého sobeckého chtění uplatnit se za každou cenu. Ještě k tomu všemu mi připravuje obědy, vozí mě do divadla autem a doma pak vodí na procházky, abych rozhýbala klouby. Který režisér tohle pro herce udělá! A já jsem na oplátku poslušná herečka. Bez protestů sklapnu, když mi Sabinka skrouhne nápad, který je podle ní navíc. Myslím, že ji režie poměrně baví, už má i další nabídky.
Jakou roli ve vašich úvahách, zda se do této hry vůbec pustit, hrál fakt, že jde vlastně o monolog hlavní postavy, a tedy pro její představitelku o velké množství textu?
Monodramat jsem v životě odehrála víc, moc ráda vzpomínám na Rozhovor v domě Steinových o nepřítomném panu Goethovi od Petera Hackse nebo na krásný, ale těžký Beckettův text Šťastné dny. Ostatně současná Audience u královny v Národním divadle nebo Božská Sarah v Divadle Kalich jsou taky do velké míry sólové záležitosti… Baví mě překonávat těžkosti, mám ráda náročné úkoly, ráda se utkávám sama se sebou. To víte, že mě během zkoušek Pusťte mě ven! párkrát napadlo, že to třeba tentokrát už nezvládnu, v divadle nahlásím, že na to nemám, a odjedu na chaloupku dloubat se v hlíně. Ale musím zaklepat na dřevo, to nejdůležitější se dostavuje – radost z práce a dobrý pocit z toho zápasu. Myslím, že ta hra za to stojí, a že se s ní tedy ještě mám utkat.
Nakolik je vám vaše hrdinka, (fiktivní) velká hvězda francouzského divadla a filmu Joce de Guérande, blízká?
Přijde mi, že jsme si čím dál bližší, přibývá mezi námi souznění, což mě moc baví a na hře mile překvapuje. Joce v závěru definuje svůj vztah k jevišti a publiku, říká, jak je hrdá na to, že je komik, a na plný sál před sebou, který vybuchuje osvobozujícím smíchem. Ten pocit by za nic nedala, v čemž se s ní ztotožňuji. Když jí namítnou, jestli už jí není v jejím věku na obtíž pořád se snažit zas a znovu rozesmávat lidi, uvědomí si, že je to vlastně náplň jejího života. Já si vždycky myslela, že v těchto mladistvých letech, které mám, si konečně budu číst všechny ty odložené knihy a možná se koukat na svoje filmy s pocitem, že jsem toho přece neudělala málo, zkrátka že si budu už jenom takhle užívat. A přesto je pro mě pořád důležitější jít dál ve své profesi a ještě se v ní o něco snažit. I když mě napadá, jestli tohle třeba nebude moje poslední divadelní role, čert ví.
.jpeg)
