Jana Boušková, královna v harfovém světě?

I když vím, jakou má v české hudbě  harfistka Jana Boušková pozici a jaké mezinárodní renomé si získala během uplynulých let, přesto mě k tomuto rozhovoru "donutil" až interview, který nedávno poskytla televizi. Půvabná blondýnka mě jednoduše zaujala tím, co a jak vyprávěla a jak působila. Její slova i způsob komunikace s moderátorkou mě vyloženě nadchnul. Proto jsem začal urychleně shánět její nahrávky a zajímat se o její kariéru, která právě vrcholí vydáním unikátního alba Má vlast. Také kvůli němu jsem se snažil připravit toto povídání, které nebude  jen o hudbě.

Co Vás v životě nejvíc ovlivnilo?

Jistě to byla má rodina. Oba rodiče byli muzikanti a už od kolébky jsem byla obklopena hudbou a uměním. Považovala jsem za samozřejmé, že jsem už ve čtyřech letech začala hrát na klavír a o pár roků později přirozeně i na harfu. Všechny tyto umělecké vlivy byly důležité i pro mé pozdější rozhodnutí pokračovat v umělecké dráze mých rodičů. Zároveň jsem byla vychována i s vědomím, že nic není zadarmo a že poctivý úspěch si člověk musí svou velkou pílí zasloužit. A tak jsem také od studijních let u harfy seděla osm až deset hodin.

Co považujete na svůj největší úspěch?

Po stránce lidské jsou to určitě mí dva synové, kteří se také vydali na uměleckou dráhu a oba si vybrali housle po svém tatínkovi. Po stránce umělecké to u mě začalo první cenou a zlatou medailí na nejprestižnější světové harfové soutěži v USA, když mi bylo pouhých jednadvacet let. Tato soutěž je svým významem v harfovém světě tak důležitá, jako Olympiáda pro sportovce a zatím jsem stále jediná Češka v historii, které se takového nejvyššího ohodnocení dostalo. Vážím si také velmi toho, že mne oslovovaly nejznámější osobnosti hudebního světa ke spolupráci a měla jsem tak tu čest stát na pódiu po boku těch největších jmen klasické hudby. Určitě mezi důležité mezníky v mém životě patří i konkurzní úspěchy a získání postů, jako místo sólo harfistky v České filharmonie, profesorky na Bruselské královské konzervatoři, kde jsem působila do loňského roku celých patnáct let, profesorky na Akademii múzických umění v Praze a nejnověji, před dvěma lety, vítězství v konkurzu na profesorku v prestižní Royal College of Music v Londýně. Za velký dar a zásadní životní úspěch považuji hlavně už to, že mi bylo dáno, abych mohla vykonávat toto překrásné povolání, které je neodmyslitelnou součástí mého života.

Co se vám ve světě, který samozřejmě velice dobře znáte, nejvíc líbí?

Na světě je moc krásných míst, kam se ráda vracím. Vždy se cítím nejlépe ale tam, kde je mi vytvořena krásná atmosféra a kde jsou lidé pohostinní a vřelí. Mezi taková místa bezesporu patří v Evropě Španělsko, Itálie, Maďarsko, Srbsko, Řecko, ale i Německo, Rakousko a pochopitelně naše vlast. Velmi ráda jezdím do Jižní Ameriky a USA, ale také do Asie a to konkrétně do Jižní Koree, Číny a Japonska. Z asijských zemí jsem v Japonsku účinkovala nejčastěji a je mi velmi blízké. Je exotické, ale zároveň tam lidé milují klasickou hudbu. Kromě toho se tam stále zastávají lidské hodnoty, které se bohužel jinak už v západním světě tak trochu opomíjejí. Je tam samozřejmostí vzájemná úcta, slušnost a poctivá práce. A já kromě těchto hodnot ještě doslova zbožňuji sushi a další japonské pokrmy, takže není divu, že se v zemi vycházejícího slunce cítím vždy jako v ráji. A to nemluvě o tom, že v Japonsku je běžné vždy po koncertu počítat s velkou časovou rezervou, protože fronta trpělivě čekajících fanoušků na autogram je dlouhá.

Můžete uvést svůj osudový životní krok, rozhodnutí?

Jistě to bylo mé rozhodnutí účastnit se konkurzu na místo harfistky v České filharmonii. Bylo mi tenkrát pětatřicet let a měla jsem v té době rozjetou sólovou kariéru na nejvyšší úrovni, hrála jsem s nejlepšími interprety světa a s předními světovými orchestry jako sólistka. Předsudek, že sólistka nemůže být členkou orchestru, byl v té době natolik zažitý, že se dokonce  objevovaly jak u nás, tak v zahraničí články v novinách s tázajícími se titulky ohledně toho, zda končím sólovou kariéru. Opak byl ale pravdou. Já jsem jen chtěla hudební veřejnost přesvědčit, že sólová kariéra se dá skloubit společně s působením v orchestru. Určitě to přesto jistým způsobem moji sólovou dráhu u nás i v zahraničí ovlivnilo, protože ne všichni pořadatelé tento můj krok pochopili. Trvalo pár let, než jsem všechny nedůvěřivce dokázala opět přesvědčit, že mé přesvědčení být sólistkou a zároveň i členkou významného orchestru opravdu neubírá na kvalitě interpreta. A toho kroku vstoupit do České filharmonie nelituji. Být členkou takového orchestru je velká pocta pro každého muzikanta a když mám ještě příležitost si zahrát s nimi i jako sólistka, tak je to opravdu přenádherný zážitek.

Které umělecké dílo vás dokáže plně strhnout?

Právě zvuk celého orchestru. To mi jde kolikrát mráz po zádech, když sedím uprostřed toho plného zvuku velkého hudebního tělesa a hrají se skladby autorů, kteří pro sólovou harfu nic nenapsali. Třeba hudba Čajkovského či Mahlera je natolik emotivní, že se občas přistihnu, jak mi tečou slzy dojetím.

Při které činnosti si nejvíc odpočinete?

Když nic nedělám. (smích) Což mi ale není bohužel moc vlastní, protože jsem byla vychována, že nikdy nemám jen tak sedět s rukama bez práce. Ale uklidňuje mě v letním období pobyt na zahradě v přítomnosti mé malé fenky Wikkinky a jinak mě velmi nabíjí, když cvičím na harfu a připravuji se na své koncerty. To pak je Wikkinka také vždy tou mojí nejvěrnější, několikahodinovou posluchačkou. 

Čeho se nejvíc bojíte a kdo se bojí vás?

Já se nejvíc bojím závisti, žárlivosti, intrik a když někdo zneužije dobroty a obětavosti druhého… A kdo se bojí mě? Já určitě nejsem nositel žádných těchto výše zmíněných negativ, protože bych si ublížila hlavně sama sobě. Díky víře, v které jsem byla vychována, mi takové jednání opravdu není vlastní. Současná společnost však někdy dokáže i nemile překvapit. Jakoby už začínala postrádat své vnitřní svědomí a respekt vůči vyššímu soudu, který je spravedlivý. Často si lidé v dnešní době jdou za svým cílem bez ohledu na druhé, s vidinou hlavně vlastního prospěchu. Sama jsem se bohužel několikrát právě se závistí, žárlivostí, nepřejícností, s intrikami i se zneužitím mé dobroty a obětavosti, setkala. Možná to mohu brát jako kompliment, možná, že se mě opravdu někteří lidé bojí. (smích)

Čím vás okouzlil muž, přítel?

Mého bývalého manžela jsem poznala při studiích. A okouzlil mě tím, když mi při školním zájezdu v Německu půjčil drobné, po té, co mě viděl stát bez mincí, nešťastnou před automatem na horkou čokoládu. Bylo to velmi dojemné, že mi chtěl být oporou.

Nejvíce mě dokáže okouzlit muž, který ale, jak se obávám,  zřejmě vůbec neexistuje... (smích) Takový, s kterým se cítím být v bezpečí, který mě dokáže bezpodmínečně milovat. Takový,  se  kterým máme nastaveny stejné životní hodnoty i lásku ke klasické hudbě. Takový,  který nelže, nepodvádí a který je sám dostatečně sebevědomý, aby mě také dokázal plně podporovat v mé umělecké cestě a sám se necítil méněcenný. Když je ještě navíc spolehlivý, dokázal by si uvařit a postarat se občas i o domácnost a je dostatečně tolerantní, pak je velká šance, že si získá mé silné sympatie a možná i mé srdce.

V co už nevěříte?

Že lidé ještě někdy dokáží ocenit a rozpoznat pravé umění a poctivost. Zejména v naší branži se stává, že pozlátko a líbivost převládne nad opravdovou uměleckou kvalitou a pravým talentem, který je přitom vzácným darem a nedá se ničím koupit ani nahradit...

Co je pro vás nejlepší luxus?

Lehnout si v klidu do vany plné pěny a relaxovat. Být obklopena láskou a nechat se milovaným mužem hýčkat.

Které období svého života byste ráda prožila znova?

Asi jako každý – dětství, které bylo naplněné bezstarostností a láskyplnou náručí rodičů a zároveň bych ráda vrátila období dětství mých dvou synů.

Co považujete v životě nejdůležitější?

Nejdůležitější je zdraví blízkých a pocit štěstí, který je podmíněn také mojí spokojeností sama se sebou. Že nejen moje existence na tomto světě, ale vše, co dělám na 100 % a s láskou, má svůj smysl.

Po neskutečně dlouhé kulturní uzávěře je tu rozvolnění, na které čekali umělci spolu s publikem. Jak se máte dnes, jak jste to zvládla a co všechno teď máte v plánu co se vaší profese týče?

Na dobu, kdy opět budeme moci koncertovat pro plné sály, jsme se všichni velmi těšili. Během července jsem měla naplánovaných pět koncertů a jedno zahraniční turné. Bohužel člověk míní a život mění. V polovině června mě zasáhla nečekaná situace. Skříply se mi nervy v krční páteři následkem přetížení z přílišného pobytu na elektronických přístrojích během pandemie a jednoho rána jsem se probudila a nemohla  hýbat prsty u levé ruky. Následovalo mnoho lékařských vyšetření a procedur. Dokonce se uvažovalo o okamžité operaci páteře. Obávala jsem se nejhoršího, totiž že už nebudu moci nikdy na můj milovaný hudební nástroj, harfu, hrát. Všechny koncerty i zahraniční turné bylo nutné i v červenci zrušit, protože uzdravení nervů je dlouhodobou záležitostí a prsty stále ještě nebyly v plné síle. Každý den vidím v ruce zlepšení a musím mít jen trpělivost, o kterou mě lékaři prosí. To je  to pro mě ale právě to nejtěžší. Těším se, až  budu moci vykřičet do světa, že jsem už v pořádku a opět mohu hrát. To bude pro mě ten nejkrásnější den a největší dar. Může to sice znít jako klišé, ale opravdu zdraví je to nejdůležitější, co člověk má.

Doufám, že si vychutnáváte úspěch, který vás potkal po vydání alba Má vlast? Čekala jste to?

Do tohoto projektu jsem dala všechno, své srdce, všechen um i finance. Plně si stojím za tím, že CD je unikátní a už při jeho vzniku jsem měla absolutně nadšenou zpětnou vazbu od kolegů muzikantů i harfistů a harfistek ze zahraničí. Když se to teď potvrzuje nejen v recenzích, ale i v tom, že se nahrávka drží na prvních místech hitparád a prodejnosti klasické hudby, hladí mě to po duši. Jsem opravdu šťastná a děkuji těm, kteří mi byli oporou.

Robert Rohál

Foto Vojtěch Havlík/Supraphon

KUSMI TEA 28denní čajový rituál na posílení imunity

VEVA PLUS - ŠKOLITEL

Nezapomínáte na školení BOZP a požární ochrany??? 

Víte, že většina z nás má povinnost absolvovat toto školení pravidelně?

Vyvarujte se případným problémům a pokutám!

Rozklikněte a hned budete vědět jak na to!

Anketa
POČASÍ
BLOG: PARAEVROPSKÁ CESTA

Můj projekt PARAEVROPSKÁ CESTA:

21.3.2019 jsem odstartovala svůj cestovatelský projekt výletem do Vídně. Chtěla jsem navštívit všechna hlavní města zemí, která leží v Evropě, ale netušila jsem, že zakrátko bude pozastaven. Projekt jsem změnila s ohledem na zněny, které přinesla pandemie a do projektu zařadím všechny své cesty po světě, i ty do Brna. Na poslední výpravu jsem se vydala s mojí Zuz letos červenci. Bergamo, Milano a italský venkov. Bohužel 3. den večer naše cesta skončila… Zuza si zlomila nohu.

Kdo jsem?

Jsem novinářka, sociálně-právní poradce, lektorka, psychoterapeutka, máma, kamarádka, ale nikdy jsem nebyla cestovatelka. Cestování vždy bylo bohužel na samém okraji mého žebříčku aktivit, bylo prostě zbytné. Přišel čas to změnit! Cestuji podle finančních možností, ale zážitky se koupit nedají, ty fakt musíte zažít a nepotřebujete nijak velký rozpočet, podstatné je si to užít!

Lenka Žáčková

21.3. 2019 jsem se vydala do Vídně.

 

Facebook

Návštěvnost
TOPlist
JDI nahoru