Nikdy jsem neviděl seriál Slunečná, kde se stal televizní celebritou Marek Lambora, ale on je hvězdou i na vinohradské scéně. Neviděl jsem ani jeho Romea, ale asi je určitě velmi dobrý, protože i jako Billy Starbuck má vše, co má tento hrdina mít. Není to "jen" talent a charisma, ale také zvláštní kouzlo, které předal své postavě, a snad i něco navíc. Myslím, že romantická komedie Obchodník s deštěm v Divadle na Vinohradech splnila nejen moje očekávání, ale vyloženě mne nadchla.
Přitom výborní a opravdoví jsou všichni představitelé tohoto nesmrtelného příběhu - Zuzana Vejvodová (Líza), Igor Bareš (rančer), Aleš Petráš (Noe), Jiří Roskot (Jim), Tomáš Pavelka (Fil) nebo Jan Krafka (šerif). Co postava, to jiný charakter, co obraz, to gradující příběh. Jsem rád, že jsem tohle představení, které impozantně vystavěl režisér Juraj Deák, před několika dny viděl a mohl tak vnímat v prostoru tohoto nádherného divadla jeho krásu.
Mimochodem hra amerického dramatika Nathaniela Richarda Nashe Obchodník s deštěm se hraje na Vinohradech už potřetí. Prvně to bylo v sezóně 1983/1984 (překlad Milan Lukeš, režie František Štěpánek), podruhé v sezóně 2008/2009 (překlad Jiří Josek, režie Martin Stropnický), zatímco třetí vinohradská inscenace (překlad Jiří Josek) měla premiéru 19. února 2021.
Klasickému kusu sedí i klasicky pojaté zpracování, jež předvádí v dokonalé fazóně na velkém jevišti všichni zúčastnění i zainteresovaní. Scéna (Karel Čapek), kostýmy (Petra Krčmářová) i stylová hudba (Ondřej Brousek) dotváří příběh několika lidí, kteří si pozvolna řeknou úplně všechno. Je to o životě, štěstí a lidech, je to člověčina se vším všudy. Snad právě proto měl Obchodník s deštěm světový úspěch jak na jevišti (1954), tak na stříbrném plátně (filmová premiéra proběhla v roce 1956), a úspěch ji provází dodnes.
Je dobře, že v divadelním programu nechybí vedle nádherných fotografií, faktografických údajů či slova dramaturga Jana Vedrala ani text Milana Lukeše z roku 1984, který tehdy napsal, že „Obchodník s deštěm, kupodivu, je stále živ a zdráv. Kupodivu? – Dnes, stejně jako před lety, kdy jsem poprvé vypravil tuto hru na cestu k českému divákovi, kladu si otázku po příčině její popularity. A jednu možná základní a rozhodně podstatnou vidím ještě ostřeji než tenkrát v tom, že tato hra vznikla jaksi mimo dobové divadelní klima. Byla a zůstala neodvislá na něm a na jeho pomíjivosti. Čím? Už žánrem. „Romantická komedie“ ve věku modelových, psychologických, psychopatologických dramat. Pak postojem ke světu a lidem. Přístupem, který chtěl spíše zklidňovat, hladit, ne drásat. Tato hra vychází vstříc některým lidským potřebám, které divák uplatňuje i ve vztahu k uměleckému dílu a k dramatu zvláště. Potřeba šťastného konce; takového, který není křečí, ani pokroutkou, ale který je ústrojný, nezbytný a zasloužený.“
Romantická komedie, již nabízí vinohradské divadlo, je vskutku mimořádnou záležitostí a bude se na tomto jevišti uvádět asi dlouho. To jsem si uvědomil i během sledování reakce obecenstva. I když bylo zastoupeno mladé i starší publikum, reagovalo tak stejně „jednotně“. Buď spokojeným smíchem anebo naopak tichem, že by bylo slyšet spadnout i špendlík. Může za to um režiséra i herecké obsazení, které je dokonale přesné a přitom se spoustou překvapivě krásných momentů.
Robert Rohál
Foto archiv DNV
.png)
