Když jsem byl před pár dny v kroměřížském kině Nadsklepí na silném filmu Vlny tak mě kromě vynikajícího snímku mě potěšil i potlesk po projekci. Jako svůj třetí film jen natočil Jiří Mádl a podle mého je to strhující podívaná díky příběhu, jeho zpracování, skvělým hercům, kameře Martina Žiarana a vůbec z filmařského hlediska.
Pro autentičnost jsou ve filmy umně nejen kombinované dobové záběry s natočenými záběry pro Mádlův snímek, to vše prolnuté pomocí umělé inteligence, ale i skvěla zvolená hudba. Může za to nejen filmová muzika z pera Simona Goffa, ale i několik dobových písní, z nichž pak nejsilnější byla k sugestivním filmovým obrazům ta s názvem Přejdi Jordán.
Výkon scenáristy a režiséra Jiřího Mádla je v tomto filmu mistrovský. Zvládl umělecky i technicky neobyčejně náročný více než dvouhodinový film v jeho celku i jednotlivostech a detailech, zdůraznil zvláštnosti příběhu, oživil film režijními nápady i jeho hudební složkou zachovávaje přitom všechny potřebné proporce, takže bohaté výrazové prostředky nikdy nepřekrývají myšlenku, ale slouží jí a pomáhají jí k největší možné působnosti.
V dramatu zachycujícím události a atmosféru ve společnosti i Československém rozhlase během vstupu sovětských vojsk v roce 1968 hraje hlavní roli Vojtěch Vodochodský. Jeho příběh obyčejného kluka, který se dostal do víru mimořádných událostí, má spád stejně jako místa, na která nelze zapomenout.
Vojtěch Vodochodský uplatnil v postavě rozhlasového technika Tomáše Havlíka své nejlepší herecké schopnosti – hraje ji střídmě, ale přitom každé drobné gesto i intonace mají v promyšlené stavbě výkonu své přesné místo. Snad každá z postav má v některém z filmových obrazů velkou příležitost. Ve Vlnách jsou to reálné postavy významných novinářů zahraniční redakce té doby, které ztvárnili herci Stanislav Majer, Vojtěch Kotek, Martin Hofmann, Petr Lněnička, Táňa Pauhofová, Jacob Erftemeijer nebo Matyáš Řezníček.
Vynikající, skvěle ztvárněný je Tomáš Maštalír, a to v roli „kolaboranta na entou“. I když jej hlavní hrdina v závěru filmu chytře „ojebe“, divákovi je jasné, kdože to pak tady dvacet let zase určoval komunistický styl a tón. Samozřejmě, ve zmíněném filmu jsou lidi z masa a kostí, kteří se zmítají ve zmatku či naopak mají jasno, ale i tací, kteří se neštítí ničeho.
Myslím, že dnešní emoční dopad Mádlova filmu na diváka je mnohem silnější a drásavě aktuální, než by byl kdy dřív. Důvodem je řada paralel, které můžeme spatřovat s ruskou invazí na Ukrajinu. V závěrečných titulcích divákům ještě dlouho po projekci zanechají pocit netušené síly, národní hrdosti a patriotismu. A pak následuje i v kině potlesk jako na divadle.
Robert Rohál
Foto: Bontonfilm
