Vesměs původní a nové písně jsou na aktuálním albu Moniky Absolonové. Deska nese název Láska a připomíná někdejší dramaturgický styl o generaci starších zpěvaček typu Heleny Vondráčkové nebo Hany Zagorové. I jejich alba ze 70. a 80. let, tehdy to byly ještě vinyly, byly postaveny na umu interpretek a kumštu všech zúčastněných tvůrců. Tehdy bylo navíc pravidlem, že tzv. elpíčka obsahovala přibližně 12 písní, což je i případ letošního alba Moniky Absolonové.
Navíc je to právě Monika, která je svým hudebním vkusem podobná již zmiňovaným interpretkám. I ona má obrovskou muzikalitu, herecký talent i záviděníhodnou techniku, která ji umožňuje zpívat ne jeden jediný styl. A i když je její album Láska tematicky lehce svázané, má svěží barvy a není to nuda. Chutě a vůně života jsou v každé z těch dvanácti nápaditých písních. A i když má album rozmanité melodie a různé razance, je jako z jednoho kusu.
Pulsuje v nich každodenní život i díky znamenitým textům a zpěvaččině hlasu a výrazu. V každá písničce je trochu jiná, k jinému zabarvení přispívá samozřejmě zvolené téma a nálada textu, ale i zpěvaččin cit. Její pěvecká proměnlivost vyvěrá z mnohaleté muzikálové zkušenosti a hudební vnímavosti. Jedině tak jsou písně z tohoto alba nosné, barvité a plnokrevné. V jejím hlase cítím náboj, výraznou osobitost, barevně zajímavý témbr i lehkou nonšalanci. Vlastně ani nevím, kolik muzikálových rolí během let ztvárnila…
Z málokterého alba interpretů mainstreamu tuzemské produkce je slyšet tolik chuti zpívat, tolik poctivé dřiny a snahy po co nejdokonalejšímu výrazu, jako u nového alba Moniky Absolonové. I po aranžérské stránce přináší nahrávka pozoruhodnou porci práce hlavně proto, že snad ani v jedné písni se autor aranžmá (Dalibor Cidlinský jr.) nedal cestou nejmenšího odporu, ale pro každou hledal a našel moderní a interesantní háv.
Z písniček, který mě uchvátily na první dobrou, je to určitě titulní Láska (Erik Aresta), která album otevírá ve svěžím stylu latino, ale i pět žánrově rozmanitých písní od Dalibora Cidlinského jr. (Sedm drátěných košil, Jednou…, Deníček moderní matky, Dvě srdce, Ukolébavka) nebo další životné písně, které Monice napsali Albert Černý (Začínáš mi šedivět) a Martin Chodúr (To nejsem já) a Jiří Březík (Nepochopí). Mimochodem, všichni tři jsou i autory textu. Jenomže výborná je i balada Snad uvěříš (hudba David Deyl, text Rudolf Kubík) nebo šanson Mít tě ráda, kterou Monika přezpívala po Haně Zagorové. Je v tom něha, smutek a tichá krása.
Přitom album obsahuje i několik hybnějších kousků, což je jenom ku prospěchu věci respektive alba. Kromě zmíněného šansonu je totiž něco říznějšího popíku, něco balad, něco cikánsky barové atmosféry, mnoho nálad a nuancí. Ostatně netuctová je i textová složka, což spadá na vrub textařů jako jsou Marek Libert, Tereza Jakobová, Dominik Landsman, Patricie Kaňok, Jakub Novotný, Ondřej Izdný či Jitka Jurdinová, tedy samá nová jména.
A resumé? Podle mého názoru je Monika Absolonová královnou, která čile vládne svému světu. V životě i kariéře má jasno. Naučila se to, ví, co chce, a ve své profesi toho umí hodně. Je z rodu hvězdných zpěvaček, o nichž byla řeč v úvodu. Je to esence harmonie a kvality.
Robert Rohál
Foto: Studio DVA – Lenka Hatašová
