Vystavuje sice jen několik let, ale nyní skutečně „jede“ a její abstraktní obrazy rozsvítí každý galerijní prostor. Zlínská malířka Dita Sedláčková má úspěch, ostatně není to tak dávno, co předvedla svou tvorbu v Port Gallery v Barceloně. V těchto dnech vystavuje v Praze. Její výstava nese název V tichu a návštěvníci ji mohou vidět až do poloviny května v Domě U Zlaté lilie na Malém náměstí na Starém Městě.
Letos jste měla už výstavu v Kroměříži a vzápětí potom v Praze, která trvá. Jak byste tuto pražskou výstavu charakterizovala?
Pražská výstava volně navazuje na předchozí v Kroměříži. Vybrala jsem díla, která jsem vnímala, že patří právě do krásného prostoru v Domě U Zlaté lilie. Instalace proběhla velmi přirozeně, bylo zajímavé sledovat, jak si každý obraz rychle našel své místo, jako by tam vždy patřil.
Výstavu, která je prodejní, představuje průřez mojí tvorbou. Osahuje více než dvacet obrazů do velikosti 100 x 80 cm, vytvořených technikou akrylu na plátně. Jde o čistě abstraktní malbu bez konkrétní předlohy – jedná se spíše o volnou malířskou improvizaci. Tato otevřenost dává tak divákovi prostor na chvíli se zastavit, ponořit se do vlastního vnímání a s obrazy jen být.
Obě dvě výstavy mají společné téma – V tichu. O čem budou ty další výstavy a co všechno máte letos ještě v plánu?
Téma ticha zůstává ústředním motivem mé tvorby. Myslím, že jí bude i nadále prostupovat. Ticho v sobě totiž nese všechno. V tuto chvíli nemám v mysli nějaký další konkrétní koncept. Vše se seskládá postupně a to ve správný čas.
Co se týká plánů, ráda bych se v létě zúčastnila společné výstavy v Bratislavě. Během prázdnin bude menší výstava v zámecké kavárně ve Vizovicích. Konec roku zatím zůstává otevřený – několik možností je v jednání. Nově mám domluvenou výstavu na začátek příštího roku v Městské galerii v Přerově, na kterou se těším.
I když jste vystudovala Univerzitu Tomáše Bati ve Zlíně, fakultu multimediálních komunikací, dnes plně zabýváte malování obrazů. Tvoříte denně, co je tedy vaší každodenní inspirací?
Ráda bych tvořila každý den, ale v realitě to není vždy možné. Jsou období – dny i týdny, kdy se z různých důvodů k malování nedostanu. Maluji, když cítím, že malovat mám. Není to každodenní rutina s přesně daným začátkem. Moje inspirace je stále stejná a doufám, že tomu tak zůstane i nadále. Je jí samotný proces tvorby, hravost a radost.
Co se vám ve světě, který samozřejmě velice dobře znáte, nejvíc líbí?
Pokud myslíte svět barev, tak se mi nejvíce líbí důvěra, se kterou ke každému novému obrazu přicházím, líbí se mi nekonečnost, která v tu chvíli vzniká a spontánnost, která je toho všeho součástí
Co vás v životě nejvíc ovlivnilo?
Přijetí mého vlastního životního příběhu.
Co považujete na svůj největší úspěch?
Mohla bych zde vyjmenovat různé malé i velké úspěchy, ale pro mne osobně je největším úspěchem to, že žiji sama sebe. že jsem našla své místo, že přijímám výzvy, které život přináší a že i přes nejistoty jdu stále dál. Ve světě tvorby, že jsem z bodu nula, došla až sem a mám stále chuť tvořit a objevovat.
Které umělecké dílo vás dokáže plně strhnou?
Může to být cokoli, co se mne uvnitř nějakým způsobem dotkne a vlastně mne to celou pohltí.
Při které činnosti – kromě malování - si nejvíc odpočinete?
Nejvíce se uvolním, tedy i odpočinu, ve chvílích smíchu, který může přijít kdykoli a odkudkoli. Ráda se také dívám do dálky na vodní hladinu, kde se horizont stává jemnou hranicí mezi nebem a vodou. V tomto tichém propojení dvou světů nacházím naprostý klid.
Co je pro vás nejlepší luxus?
Řeknu spíše největší luxus je pro mne, když si dokážu všímat a vážit každodenních maličkostí.
Co považujete v životě nejdůležitější?
Zdraví, vnitřní klid, lásku a taky trochu odvahy.
Robert Rohál
Foto Pavla Žáková a Anežka Pohorská
