Na jevišti se nedá nic zastřít, pěvec je v podstatě sám s tím, co umí a co dokáže. A pokud někdo umí a předvádí „v přímém přenosu“ brilantní výkon v nadčasovém díle slavného skladatele, tak se to musí projevit i v nadšení publika. To mě napadlo při premiéře Verdiho opery La traviata na velké scéně Moravského divadla Olomouc. Bylo to v pátek 11. dubna a já měl pocit, že jsem větší hloubku a větší grády v operním světě dlouho nezažil.
Každopádně jde o silné představení, které drží pohromadě od začátku do konce, a třebaže jde o notoricky známý příběh, mám pocit, že v olomoucké inscenaci vyčaroval režisér Michal Hába z každého momentu maximum. Zvládnutí prostoru, hmoty a barev je v případě obou zásadních tvůrců - režiséra a scénografa Dragana Stojčevskiho – obdivuhodně originální. To všechno posouvá hranice dál a výš.
I když je základem geniální hudba v provedení orchestru MDO, nádherné árie a mistrovský zpěv, tady na jevišti hraje fascinujícím způsobem i vymyšlená scénografie, choreografie (Cecílie Da Costa) i kostýmy (Adriana Černá), které padnou jak hlavním protagonistům, tak sboru i baletu. Navíc na scéně není žádné „harampádí“, které by mělo evokovat něco současného. Stačí několik málo symbolů, které vnášejí vůně i pach života. Ostatně, vždycky se mi u tohoto titulu líbilo ono propojení s románem Dáma s kaméliemi a vlastním osudem Giuseppe Verdiho. Zasvěcení vědí o čem je řeč.
Vášeň, láska a smrt, což jsou zásadní atributy jedné z nejkrásnějších oper, která v Olomouci zní impozantně. Řekl bych - podmanivá lahůdka, kterou výrazným podílem spoluurčuje takřka až magický zvuk orchestru s dirigentem Tomášem Hanákem. Inscenace, která už silou hudebního zpracování (je uváděna v původním italském libretu, které stvořil Francesco Maria Piave) je cennou divadelní produkcí.
Celé režisérsko-scénografické pojetí se mi jeví jako současné a frefné, ale přitom to není taková ta šokující operní "mánie", kdy nevíte, kdo je kdo a kde a kdy... A ještě jedna věc. I když jsem seděl včera na kraji 11. řady, představitelku Violetty – Ladu Bočkovou, j. h. - jsem miloval od první minuty. Jednak vypadá jako italská filmová hvězda Monica Bellucciová, jednak zpívá jako bohyně!
Přitom výborní jsou i pěvci Raman Hasymau (Alfrédo Dermont) i Daniel Kfelíř (Giorgio Germont), kteří předvádějí svou kvalitu v plné lesku. Vyrovnanost pěvecko-hereckých výkonů je obdivuhodná, což ocení jak publikum, tak kritická obec. Inscenace tak nevšední divadelní invence a interpretační celistvost i kázně, jakou je olomoucká La traviata, nemohla vzniknout náhodně. Může za to připravenost, zaujetí i propojení mnoha talentů celého týmu, kterému tímto gratuluji.
https://moravskedivadlo.cz/cs/opera-a-opereta/inscenace/la-traviata
Robert Rohál
Foto Tereza Valnerová/MDO
