Není nad to, když se ocitnete na české hře ze současnosti, která měla premiéru docela nedávno a když se vám inscenace líbí. To se mně podařilo před několika dny v Moravském divadle Olomouc. Hra se jmenuje „Konečně jsi doma! aneb Papírové mausoleum“ a napsal ji olomoucký spisovatel a scenárista Michal Sýkora. S herci olomoucké scény ji nastudoval jedinečný režisér Petr Štindl.
Zatímco čtenáři znají Sýkorovy romány a televizní diváci jeho krimi seriály, divadelní hra na prknech je jeho zdařilým debutem. Příběh političky Marty Skoumalové, která se vrací z Prahy domů někam na venkov, kde ji v rekonstruované vile čeká rodina. Je to její manžel David, dcera Dorka, matka, sestra Pavla s přítelem Martinem, přičemž ještě dorazí Jitka, její spolužačka ze střední.
Jenomže Marta Skoumalová (Vladimíra Včelná), která působila osm let v parlamentu, má úplně i jiné zájmy. Nadále mele své kariérní fráze, má jiné vize a plánuje, jak by mohla se svou politickou kariérou pokračovat dál s tím, že by se prodal barák…. Že si tím poštve takřka celou rodinu je nabíledni. Jen její stárnoucí maminka (Vlasta Hartlová) nechce nic vidět a slyšet - Marta je přece její „hvězdná“ dceruška, její radost a vzor všech ctností.
V režii Petra Štindla se podařilo vytvořit tragikomedii jak víno, která je navíc aktuálně autentická (mimochodem, premiéra proběhla už 6. prosince 2024, potom se ale inscenace nějaký čas neuváděla z důvodu nemoci jedna z hrdinek inscenace). Výborné herecké výkony, skvěle odposlouchaný politický žargon, lidské téma i trefy do černého, což náležitě ocenilo i publikum na repríze ze 17. října. Navíc mě hodně potěšily v rámci inscenace i úryvky skladeb mého oblíbeného vokálního seskupení Linha Singers…
Herecké kreace Vladimíry Včelné má během inscenace brilanci a bravuru v pohybu a dikci, aniž by na jediném místě byla překročena míra. Jako neúspěšná politička je pořád někde jinde, ve svých snech o pomstě, ve své minulosti a dosud nepohaslé naději. I další výkony jsou ve stejné linii. Pavlu, sestru političky, představuje Lenka Kočišová a hraje ji v jemné kombinaci mírně teatrálně zdůrazňované ironičnosti a lehké žárlivosti, kdy nelichotivě odhaluje pravou tvář Marty.
Zdeněk Julina objevil pro postavu Martina zajímavý tón nezdůrazňovaného, možná civilně tlumeného, ale důsledně kultivovaného odstupu. Pěknou kresbou se vyznačuje i role Jitky Ivany Plíhalové, postihující všemi opuštěnou ženu. Kdysi to byla něžná a štíhlá dívka, dnes je z ní matrona, která ve svém okolí nikoho neoslovuje a nebaví. A to je kumšt zahrát.
Každá postava mé to své, každá vyplňuje mozaiku charakterů této tragikomedie. Janu Ťoupalíkovi se daří v postavě Davida Skoumala být lidský a prostý a učinit myšlení autorovo věrohodně myšlením svým, zrozeným v přítomné dramatické chvíli. Na jeho jemném a inteligentním výkonu lze těžko rozeznat podíly tvorby a kultivované rutiny. Tak jako tak je škoda, že se objevuje jen v první polovině inscenace, kdy jako postava od své téměř fanatické manželky raději odchází. A nerad bych ještě zapomněl na Ivu Kruntorádovou, která je v roli Doroty zcela mladicky autentická a přesná.
Autentický a přesto nečekaný je samotný závěr, kdy jsou na jevišti dvě ženy. Jedna umírající a druhá, které si toho ani nevšimne a dál spřádá své politické plány. To, co je na inscenaci Konečně jsi doma! aneb Papírové mausoleum opravdu tvůrčí, vychází ze Štindlova přesného pochopení povahy dramatu Michala Sýkory. Režisér nesvazuje situace psychologicko-realistickým „zdůvodněním“ a popisem, zvýrazňuje naopak otevřenost a stylizuje herecký projev do mírné nadsázky, v níž už není místa pro polotóny či náznaky.
A resumé? Podle mého názoru jde o cenný úspěch divadla, dramatika, režiséra, všech herců, dramaturgyně Terezy Matějkové, scénografa a kostyméra Petra B. Nováka i všech ostatních, kdo se na této původní inscenaci podíleli.
Robert Rohál
Fo: archiv MDO
.jpg)
