Výpravná celobarevná publikace Karči shrnuje a popisuje životní příběh zpěváka Karola Duchoně, a to na základě ověřených faktů, dobových souvislostí a autentických výpovědí kamarádů, kolegů i členů rodiny. Je to pozoruhodný příběh mladíka ze slovenské Galanty, který přišel na svět s hlasem, jaký se rodí jednou za opravdu dlouhou dobu. Hlasem, jenž dokázal přehlušit orchestr, zamotat hlavu posluchačům a přimět i otrlé kritiky k neokázalému uznání.
Kniha sleduje jeho dětství, první setkání s hudbou, vzestup mezi pěveckou elitu, mezinárodní úspěchy i vnitřní zápas s tím, co si sláva žádá a co vyžaduje citlivá umělecká duše. Zachycuje zlaté časy československé populární hudby i její odvrácenou tvář.
Svědectví v knize dokládají, že Karol, pro přátele jednoduše Karči, byl výjimečný člověk, který si nedokázal odepřít společnost, alkohol, srdečný smích a noci končící až se svítáním. Ukazuje ho jako někoho, kdo v mládí jediným úsměvem okouzloval ženy i diváky, ale v pozdějších letech čelil i osamění a bezradnosti. A nakonec sleduje jeho příběh až do nemocničního pokoje v Bratislavě, kde 5. listopadu 1985 umlkl jeho hlas navždy, a to v pouhých pětatřiceti letech.
Tato kniha je pečlivě sestaveným dokumentem nejen o tehdejší době, ale i o životě umělce, jehož mimořádný pěvecký dar ohromoval tenkrát a dokáže potěšit z archivních záznamů i dnes. Je to portrét člověka, který nám tu po sobě zanechal písně jako Čardáš dvoch sŕdc, V slovenských dolinách, Elena či Smútok krásnych dievčat. Jeho bývalí spolupracovníci, kolegové a přátelé na něj vzpomínají jako na srdečného, vstřícného a zábavného chlapíka, který nikdy nezkazil legraci. V srdcích posluchačů zůstal zapsán jako ten, kdo zpíval tak, jako by zítřek už nikdy neměl přijít. Ze vzpomínek se ale často vytrácí něco, co by se mělo připomínat také. To, co všechno se může skrývat za širokým úsměvem zpěváka, který opustil náš svět příliš brzy.
Ve výpravné celobarevné knize nechybí ani rozhovory s Duchoňovou první manželkou Elenou a jedinou dcerou Danou, vzpomínky kolegů a spolupracovníků, kompletní diskografie, seznam všech písní, které nazpíval a stovky fotografií z nichž některé jsou publikovány poprvé.
Autory knihy je osvědčená dvojice spisovatelů memoárové literatury Miroslav Graclík a Václav Nekvapil. Odborná porota Klubu autorů literatury faktu ocenila jejich knihu Jiřina Švorcová osobně jako významné literární dílo Mezinárodní literární cenou Egona Erwina Kische pro rok 2010. Na svém kontě mají například knihy o Marice Gombitové, Karlu Gottovi, Haně Hegerové, Jiřině Švorcové, Ivetě Bartošové, Haně Zagorové, Petru Novákovi, Marii Rottrové, Dagmar Havlové, Josefu Větrovcovi, Janu Slabákovi z Moravanky a dalších osobnostech.
Ukázky z knihy Karol Duchoň – Karči:
Zpěvačka Lída Nopová, členka dívčího tria Bezinky, které mělo společný koncertní program s Karolem Duchoněm:
Jak se tři holky z Prahy dostanou do Bratislavy a začnou koncertovat s Karolem Duchoněm?
Nevím, kdo přišel na to, že se půjde do Bratislavy, protože já jsem už dostala nabídku rovnou k Duchoňovi. To už tam Bezinky musely tak dva nebo tři měsíce být. Měly s ním nacvičený celý koncertní pořad, kdy zpívaly v první polovině sólové písničky, a teprve ve druhé půlce přišel jako starr Karol Duchoň a my jsme mu zpívaly vokály. To byl vlastně pro nás úžasný start.
Bydlely jsme v Bratislavě na privátě všechny tři společně a lítaly jsme třikrát, čtyřikrát týdně mezi Prahou a Bratislavou, bylo to dost náročné. Karol Duchoň byl úžasný zpěvák, když měl den, zpíval jako Tom Jones. Byl to jediný zpěvák, před kterým měl Karel Gott respekt. Zemřel velmi mladý a měla jsem ho moc ráda. Tím, že jsme jako Bezinky odstartovaly svoji profesní dráhu na Slovensku, jsme si vlastně otevřely cestu i do slovenské televize, nahrávacího studia Opus, do tamního rozhlasu. Dva roky vystupování po boku Karola Duchoně nás zavedlo do každého městečka na Slovensku, seznámily jsme se se všemi tehdejšími slovenskými populárními hvězdami.
V Bratislavě jsme natočily svoji první LP desku, doprovázel nás orchestr Gustava Broma a byla to úžasná spolupráce. Písničky nám psali renomovaní autoři, jako byl třeba Boban Ondráček. Měly jsme poradce na slovenskou výslovnost a Slováci si mysleli, že jsme Slovenky. Na Slovensku se točil každý měsíc televizní pořad Pohár kúpelných miest – byly to pořady z lázní, kde zpívali nejznámější slovenští zpěváci, my jsme jim zpívaly vokály a vždy jsme tam měly nějakou sólovou písničku. Tento pořad tam běžel několik let. Setkávaly jsme se tak se všemi slovenskými zpěváky.
Duchoň byl skvělý zpěvák, možná lepší než náš Gott, ale na Slovensku dost nedoceněný, že?
Ano, byl to jediný zpěvák, kterého se Gott bál, ze kterého měl respekt. Když bylo vystoupení v Lucerně a byli tam i Slováci, tak Duchoň nesměl zpívat Macejka protože tady to zpíval Gott. Ale Duchoň, když se někde rozjel, třeba v baru, když měl v sobě nějakou skleničku, tak zpíval jako Tom Jones. Opravdu zpíval nádherně. Bohužel mu ještě nebylo ani čtyřicet, když umřel.
Felix Slováček:
Bohužel, měl potom větší problémy s alkoholem. Jednou se vrátil z turné z Ruska a skoro neviděl. Pil tam tolik vodky, že málem oslepl. Jeho problém byl v tom, že lidé ho měli moc rádi a kam přišel, tam ho zvali na panáka a on neuměl odmítnout. Slyšel jsem, že i když potom ležel v nemocnici a nesměl pít, tak za ním chodily návštěvy, které mu tajně nosily alkohol.
Pil většinou vodku a alkohol z něho dělal toho zbojníka, toho neuvěřitelného veselého a nápaditého chlapa. Stačil panáček a nápady mu přímo stříkaly z mozku, už to byl jiný člověk. Zažili jsme spolu hodně večírků. Mnohdy jsme se druhý den probudili a ani jsme nevěděli, kde jsme. (smích)
Říkalo se o něm, že byl lepší zpěvák než Karel Gott, ale já bych to tak neřekl. Za prvé byli kamarádi a měli se rádi. A za druhé byli oba takoví natur talenti, ale Duchoň byl nejen natur, ale byl ještě Slovák a velký bohém. Karel Gott byl veliký zpěvák a veliký umělec, ale víc si držel takovou tu společenskou lajnu. On by se nikdy neopil, jako to dělal Karol, který žil víc s lidmi. Já bych ho přirovnal k našemu Waldemaru Matuškovi, který byl taky takový: „Chlapi, pojďme, dáme si.“ A borovička a tak dál šla do placu. Tohle Karel Gott nikdy nedělal. A když u Duchoně začala jít dolů popularita, což taky zavinil alkohol, tak to začal zapíjet a pak to už bylo špatné. Byl prostě nemocný, protože alkoholismus je nemoc.
Zpěvačka Marcella Molnárová:
„Poprvé jsem se s ním setkala krátce po mých osmnáctinách. Chodila jsem do speciální školy Štúdia spevákov populárnej hudby, kterou u nás založil dr. Siváček. À propos, navštěvovali ji i Paľo Habera, Oľga Záblacká, Silvia Slivová – moji tehdejší kolegové. Toto studium bylo odrazovým můstkem dostat se do povědomí posluchačů popmusic na Slovensku. Byli jsme jako nová krev.
Po jeho ukončení jsem dostala nabídku účinkovat v Orchestru Juraje Velčovského. Byla to kapela vynikajících hudebníků, kteří hráli od jazzu, přes soul, vlastní skladby a hledali trochu nového koření na jeviště. Tehdy tam účinkovala Oľga Szabová, Duško Grúň atd. Orchestr měl vždy postavenou vokální sekci jako Manhattan Transfer či Singers Unlimited. Když jsem přišla na první zkoušku, byla jsem ohromená luxusní vilou nad Bratislavským hradem a nesmírně laskavým přístupem Juraje Velčovského. Hned jsme začali zkoušet. Podařené bylo, že jsme pracovali v bazénu! Neměli ještě dokončenou část domu, kde měl být wellness, a to byl ideální prostor na zkoušení. Juraj pozval hudebníky ze známých kapel Tamis a Tagore – u nás tehdejší funková špička! Já jsem nosila na tu dobu sexy oblečení a moje 3,5 oktávy, připravený dobrý repertoár plus zábavná povaha mě »vcucly« do orchestru a po prvním předzpívání jsem byla přijata. Velmi rychle se z nás všech stali kamarádi.
Jednoho dne do kapely přišel i Otto Weiter a nacvičili jsme repertoár vhodný pro velká jeviště. Hráli jsme pro velké sály, sportovní haly a vždy bylo plno. Skladby jako Birdland od Joe Zawinula vyvolaly pokaždé standing ovations. Ale Duško Grúň získal angažmá na »Západě« a náš milý »Velčák«, jak jsme familiárně Juraji Velčovskému říkali, musel hledat náhradu. Dohodl se s Karolem Duchoněm a já byla hrozně zvědavá, jaký je člověk a jak se s ním bude pracovat, protože na tu doby byl megastar.
Je sice pravda, že tehdy už začali mladí rockeři se svými kapelami vyhrávat písničkové soutěže a tleskaly jim »narvané kulturáky«, ale i tak se Karči ještě stále vezl na vlně svého úspěchu a popularity. Pro něj bylo pozvání do orchestru novým začátkem, protože si uvědomoval, že i když mu bylo jen asi třiatřicet, zpíval skladby, na které začal sedat prach ze zbytku slávy sedmdesátých let a které na tu dobu začaly působit staromódně. Je zvláštní, že právě dnes jsou jeho písně v highlightových reklamách v primetimech, o Karolovi se točí filmy, pořádají se koncerty a gala na jeho počest. Často si říkám, že kdyby to tehdy tušil, mnohé problémy by neřešil tak svérázným způsobem.
Naše první setkání mě ohromilo. Přihrnul se jako velká voda, jako přívalová vlna smíchu, zábavy a entuziasmu. Ve svých úzkých riflích, které vykreslovaly všechny jeho přednosti, v proužkované modré košili se zdvihnutým límcem a brýlemi jako americký pilot sypal ze sebe jeden vtip za druhým. Měl krásné ruce s dlouhými prsty. Dělal s nimi velká gesta a vystřihl pár podařených grimas. Všichni se jím nechali okouzlit.
Zlíbal děvčata, ale i kluky z kapely. Ano, byl superstar! Věděl to a líbilo se mu, že jsme z něho okouzlení. Kdesi v koutku jeho oka jsem zahlédla pochybnost, co asi na to spojení řeknou kluci, kteří hráli funkyjazz a hráli ho skvěle. Nebylo třeba se obávat, všichni jsme si sedli. Mě přeletěl pohledem od hlavy k patě a chvíli na mě přísně hleděl, kdo je to, odkud to přišlo a jak to zpívá.
Olinka Szabová mě ubezpečila, že Karči má dobré srdce a nemusím se bát. Umí prý sice udělat humbuk, ale hned se s každým udobří. Párkrát si mě přeměřil a já jsem nevěděla, jestli se ho mám bát, nebo si s ním budu rozumět.
Juraj nám rozdal partitury a začali jsme zkoušet. Ten hlas, který vyšel z Karola, přímo, bez rozezpívání, mě přikoval k židli. Něco tak ohromného, co měl v hlase, tu sílu, sametovou barvu, rozsah, melodiku, frázování, měkkost i dravost zároveň! Všem spadla čelist. Mně dvakrát! O to víc jsem se snažila, aby se mu můj zpěv líbil. Už od začátku ocenil moje výšky i schopnost číst noty. To Karči neuměl. Zpíval srdcem. Neměl ponětí, co znamená která nota. Tradovalo se o něm, že když nahrával v rozhlase, dokázal každou skladbu natočit na první dobrou. Žádné velké stříhání. Prostě talent od Boha!
Uměl si vybrat nejlepší skladatele a textaře. Ale nedokázal si nahrát vokály. Peter Hanzely, jeho dvorní skladatel, se smál a vyprávěl mi o tom ještě dlouho po jeho smrti, jak ho učil druhé hlasy a jak těžký boj to byl. I tak byl dokonalý!
Bylo fantastické, že jsme v sestavě takových muzikantů měli Karola a koncerty se prodávaly jako teplé pirohy. Přitom jsme pravidelně cvičili. Na ty kapelové zkoušky jsem se těšila, protože jsme si zároveň připravovali choreografie. Přemýšleli jsme nad kostýmy a všechno to bylo jako geniální hudební život.
Nemohla jsem ale pochopit, kolik toho kluci dokázali vypít. Tehdy bylo zvykem, že nás v kulturních domech vítali stoly plnými pečených kuřat, kachen, klobás, domácích pagáčů, vína a samozřejmě pálenky! To se kapela nejdřív pořádně posilnila a potom se to hrálo! Jenže mladí nepopíjeli tolik jako starší osádka. Jednou Oľga Szabová vyčítala Jurajovi, proč si dal po obědě dvě piva, a on vykřikl: „Dobře, že jsi mi to připomněla, Olinko. Pane vrchní, ještě jedno pivko, prosím!“
To nás vždycky rozesmálo a některé to vyhecovalo, aby si ještě dali, co hrdlo ráčí. Takto si nenápadně dával do nosu i Karči, ale on nechtěl víno. Tvrdil, že je z něj překyselený. Jeho repertoár nebyl vůbec lehký, protože vedle Jurajových skladeb, světových funky věcí, se hrálo i hodně Karolových skladeb. A jemu zřejmě na posilnění proti trémě, jak říkal, »panák« pomáhal. Karči byl obrovský trémista. Takový talent, takový hlas a stejně vždycky za jevištěm chodil nervózní, díval se, jestli lidi přicházejí, a viděla jsem, že má skutečně velký strach.
Nikdy jsem to nechápala, jak může být chlap jako hora, tak vystrašený. Zřejmě to byly obavy ze selhání. Přitom jakmile vyšel na pódium, všechno z něho spadlo a oddal se kompletně publiku. To byl jeho život a jeho náplň. Tam žil. Mám pocit, že ani ne tak v osobním životě, jako na jevišti. To byla jeho nirvána, jeho odevzdání. Publikum byla jeho rodina. Vyplakal se před ním, radoval se s ním, oddával se mu.
V jeho skladbách jsem mu s Olinkou zpívala vokály. A nikdy nezapomenu, jak jsme po podporovaly, když zpíval vysoké tóny, někdy pořádně rozkurážený, že nedokázal stát. Avšak hlas měl jako maliny na úbočí.
Vtipné bylo, že když jsme cvičili choreografie, on o tom nechtěl ani slyšet. Vymlouval se, že on je přece vepředu, tak to nepotřebuje. Za živý svět se nechtěl učit nic nového. Jako by věděl, že má kapacitu zvládnout jen svoje skladby. Přitom jeho pohyby všichni v sále odměnili vždy pořádným potleskem. Byl jako slovenský Elvis. Vzpomínám si na jeho vypasované kalhoty, ve kterých třásl nohama přesně jako král popu. Všichni v sále byli u vytržení.
Věřili mu každé slovo. A ty vtipy, v tom byl jedinečný. Bavil nejen publikum, ale i nás na cestách v autě na koncerty. Tolik jsme se nasmáli. Všem říkal starý ďábel a ženským stará ďáblice! Měl schopnost lidi pobavit, ale kdesi v něm dřímal smutný pierot. A nás, kolegy uměl i potrápit.
Stávalo se, že od svých fanoušků nedokázal odejít. Po koncertě šel do nejbližší hospody a v opojení slávy a úspěchu všechny v ní pozval na panáka. Samozřejmě, že si lidi do nekonečna objednávali. Jenže v socialismu jsme nedostávali vysoké honoráře jako v Americe. Tak ty účty byly nad Karolovy možnosti. Někdy se v barech zdržel do rána, nešel ani spát a ve čtyři ráno nám ťukal na dveře, jestli bychom ho nezaložili, že nám to po příštím koncertě vyplatí. To byl velký problém, protože na další štaci se situace opakovala. Tak jsme se střídali, kdo mu ráno otevře a kdo ne.
Velké úspěchy vystřídaly obavy o jeho zdraví. A všem dlužil. Brzy ráno běžel v hotelu, kde jsme spali, do kuchyně, tam se najedl a potichu popíjel s číšníkem »tvrdou«! Abychom ho neviděli, vždy se proplížil mezi stoly na pokoj a skrýval tvář za velké noviny. Proběhl restaurací v domnění, že ho nevidíme. A my na něj zavolali: ,Karči, dobré ránko.‘ Nedovedete si představit ty jeho výmluvy. Byl to v podstatě skvělý herec!
Po nějakém čase nám vypadl klavírista, a tak Juraj pozval mého manžela, aby hrál na klavír. Bylo to pro mě osvobozující. Nemusela jsem už nikomu vysvětlovat, že žádné laškování, ani krátkodobý flirt nepřicházejí v úvahu. Olinka mě v tomto směru chránila a kryla mi záda. I tak jsem musela odolávat útokům a nevyhnula jsem se ani nabídce od Karola. Jeho návrh však byl položený stroze a chladně. Prý to bude pro mě výhodně a že bych si měla uvědomit, kdo on je. Skoro jsem se sesypala. Teď ho odmítnu a už si zřejmě nezazpívám. Ale byla jsem v té době tvrdohlavá a riskla jsem odmítnutí. Nebyl šťastný, na ten jeho chladný pohled nikdy nezapomenu, ale když pak poznal mého muže, skamarádili se a mně se dokonce omluvil. Od té doby už byla jen pohoda. Vždycky mě uměl pochválit a ocenit ať už kostým nebo zpěv.
Později začaly přibývat koncerty, které byl problém dohrát. Začali za něj zaskakovat kolegové, a to už nebylo dobré. Karol byl čím dál tím nešťastnější. Televizních nabídek ubývalo. V televizi začali připravovat programy pro rokové muzikanty nové vlny a Karol si přestával věřit. Zároveň se o něm častěji mluvilo v souvislosti s jeho závislostí, a tak přicházel o příležitosti.
Tyto zkušenosti se mi vryly do hlavy a přesvědčily mě, že žádný požitek na světě mi nesmí překazit moje plány, ovlivnit moje zdraví a osobnost. Učila jsem se z jeho chyb. Ale i když nebyl v kondici, tak zpíval nádherně. Viděla jsem však, jak si ukrývá lahvičky a placatky. Když jsme mu jako kapela říkali, že nedělá dobře, že by měl být střízlivý, ubezpečoval nás, že absolutně nepije. K našemu překvapení si do lahve od fanty naléval vodku. A pil to tak, že si do lahve dal brčko a popíjel po celou dobu koncertu. Nedal si prostě říct.
Dodnes považuji za čest, že jsem ho mohla poznat. I s jeho chybami, vždyť kdo z nás je dokonalý! Karolovi chyběl přísný manažer, vedení, které by ho usměrnilo. Vím, že kdysi dostal nabídku z USA, měl zpívat se skupinou Earth Wind & Fire. Ale on tuhle fantastickou možnost odmítl. Tvrdil, že neumí jazyk a co když selže. Bál se letět letadlem, prostě měl milion obav. A přitom se mu otvíral svět tak, jako nikomu ze Slovenska v těch dobách. Vlastně byl jediný a jedinečný. Sláva umí být krutá a žádá si daň, pokud přijde velmi brzy a nemusíte pro ni vynaložit velké úsilí. Jemu padala do náručí. Těžká cesta k úspěchu je mnohem lepší.
Poslední koncert před jeho smrtí byl v Ostravě. Nádherně zpíval, Oľga já jsme měly krásné kostýmy, které se blýskaly na celý sál. Vlnily jsme se a s Karolem zpívaly: „Mám ľudí rád, každý deň im spievam pieseň o šťastí, mám ľudí rád, všetkým želám dlhý život bez strastí!“ Toto jim zpíval, o dlouhém životě a najednou klesl na kolena. Jindy jsme mu s Oľgou dokázaly pomoct. Dotancovaly jsme k němu, podepřely jsme ho a zvedly nahoru. On vstal a výborně s aplausem dozpíval. Stávalo se to čím dál tím častěji. Jenže tentokrát se nám nepodařilo s ním ani pohnout. Jako by ho zachvátila křeč. Zůstal na kolenou. Muzikanti ho zvedli a odnesli do zákulisí, aby diváci měli pocit, že se jedná jen o náhlou indispozici. Skladbu za něj dozpíval Peter Peter Stašák a koncert předčasně skončil.
S pachutí v ústech jsme všichni čekali na záchranku. Když jsme slyšeli její houkání, mysleli jsme si, že mu ještě budou umět pomoct. Ale já už jsem kdesi v žaludku cítila předtuchu špatného konce. Tolikrát nás přesvědčoval, že to zvládne a nic mu nehrozí. Netušili jsme, že mu na ramena sáhla smrt.
Když přišel lékař, prohlédl ho a obořil se na nás, proč jsme ho s tou jeho závislostí nechali zajít tak daleko, že má játra zvětšená na deset prstů. Marně jsme mu vysvětlovali, že jsme mu to zakazoval, ale on nedokázal odolat. Karola převezli do nemocnice v Bratislavě. Říkalo se, že tam přesvědčil i sestřičky, aby mu přinesly alkohol. Pamatuji se, že mezi kolegy se mluvilo o tom, že mu lékaři dávali jakousi malou naději na záchranu. Ale jeho palčivá touha ukončila jeho krátký život. Nádherný hlas dozněl.“
Miroslav Graclík / Václav Nekvapil
Karol Duchoň – Karči
https://www.knihydobrovsky.cz/kniha/karol-duchon-karci-803011358
Kniha již vyšla i ve slovenském překladu:
https://www.knihydobrovsky.cz/kniha/karol-duchon-karci-803103110
.jpg)
