Byl to bulharský režisér Nikolaj Pavlov Penev, který už před třinácti lety geniálně zrežíroval v Moravském divadle Olomouc Goldoniho komedii Sluha dva pánů s Romanem Venclem v roli Truffaldina, navíc představení vyzdobil hudebními vstupy v provedení živou kapelou. Co si víc přát od komedie, která se hraje v typickém žánru dell´arte.
Samozřejmě nejde ani tak o lidové převlekový příběh jako spíš o to, jak a co v něm protagonisté hrají. Ne nadarmo představoval postavu sluhu Truffaldina dvaadvacet let v Národním divadle Praha hvězdný Miroslav Donutil a ne nadarmo se tato inscenace dočkala šesti stovek repríz. Ono skutečně záleží na protagonistovi, který tuhle náročnou roli prosvítí. A to se podařilo i Romanu Venclovi (současný šéf olomoucké činohry i úspěšný režisér), kterému není cizí jak přemýšlivé herectví, tak smysl pro humor. A ten má ohromný, což dokazuje nezdolnou energií a improvizacemi, kterými prošpikovává celé představení.
A protože jsem v minulých dnech viděl právě jednu z repríz této úspěšné inscenace, nelze neocenit další protagonisty, které dávají olomouckému představení první poslední. Snad každá z postav má v některém z obrazů svou velkou příležitost. Atletický Tomáš Krejčí (Silvio) uplatňuje své nejlepší herecké schopnosti. Hraje ji zdánlivě střídmě a každé drobné gesto i intonace mají v promyšlené stavbě výkonu své místo, což platí i o dalších protagonistech – ať už jde o krasavce Florinda v podání Jana Ťoupalíka nebo Lukáše Červenky (hostinský Brighella), jehož komediální herectví je excelentní v prvním i druhém plánu. Různé přestřelky mez hrdiny stejně jako choreografické eskapády tak umně zapadají do komedie, kde je hladkost, konverzační vtip i pikantní situace tak žádoucí.
Také ženská síla tří hereček si drží řád, který si udržuje ukázněným a ani po tolikerém opakování nikde nezlacinělým (mimochodem, počet repríz olomouckého Sluhy dvou pánů je do dnešního dne 150). V postavách italských krasavic je šarm, temperament a proměnlivost v daných situacích komedie dell´arte je přímo žádoucí, což vyšlo na výbornou - ať už jde o Vendulu Novákovou (Beatrice), Vladimíru Včelnou (Smeraldina) a Lenku Kočišovou (Clarice).
Myslím, že jde o skutečně mistrovskou týmovou, pohybovou, dikční a kadenční práci, což dokládá i nekonečný úspěch olomoucké inscenace. Že se jí daří navázat živý kontakt a dialog s publikem, je jen známka toho, že jde o ráznou trefu do černého.
Robert Rohál
Foto MDO
