Nedávno uvedená inscenace Tiše buší Ploština, která měla v Městském divadle Zlín premiéru 28. února, vychází z historických událostí i výpovědí pamětníků a má velkou sílu. Je to barvitá koláž barev, pocitů a výpovědí, ale také zvuků a hudby, zpěvu protagonistů. Představení je atmosféricky jednotné, rytmicky vyvážené a má výborné rozvržení jevištního prostoru, navíc disponuje silným hereckým ansáblem.
Právě protagonisté přispívají k charakteru dramatu neobyčejnou kázní a kulturou pohybu, plastickou řečí a vědomou službou celkovému rytmu a dechu představení. Připomenu-li tedy zvlášť výrazné postavy inscenace: Evu Daňkovou (pasekářka Anka), Zdeňka Lambora (Ladislav) Radovana Krále (farář Vladimír Růčka), Karolínu Vlčkovou (pasekářka Markéta), Jana Leflíka (Werner Tutter) nebo Gustava Řezníčka (pasekář Jan Machů), musím ocenit ostatní hráče (na scéně je jich celkem 25). Je zde cítit skutečná tvorba, která má výšku a řád.
Mimochodem, mile mě překvapil hostující herec Pavel Majkus (alegorická postava Vojny) – kdysi v Městském divadle Zlín působil, ale roky je členem souboru Slováckého divadla Uherské Hradiště. A pak že do stejné řeky dvakrát nevstoupíš…
Dodo Gombár opět dokázal spolehlivou úroveň své autorsko-režisérské práce, která na zlínské scéně plní funkci opěrného bodu inscenační úrovně divadla. I když vycházel z několika literárních zdrojů, výsledkem je kompaktní dramatické dílo, přitom výraznou roli hraje i zvuk, zpěv, ale samozřejmě rytmus a hudba Róberta Mankoveckého. Je skvělé, že bubeník „buší“ přímo na scéně.
Tvůrci přibližují osudy obyvatel valašských pasek z konce druhé světové války a z více úhlů nahlíží na bolavou událost dějin. Inscenace se noří do tragédie pasekářské osady Ploština, která byla 19. dubna 1945, těsně před koncem druhé světové války, vypálena německými okupanty za přechovávání a podporu partyzánů. V plamenech našlo smrt téměř třicet obyvatel.
Ve zlínské inscenaci Tiše buší Ploština tak ožívají příběhy jak obyčejných lidí, tak lidí zaslepených nebo nevraživých vrahů. Zhmotňují se tak osudy jednotlivců i celé komunity ve vizovických vrších, která se stala obětí kruté odvety. Na jevišti prokazuje nová původní hra divadelní invenci a interpretační celistvost, zároveň je varovným mementem.
Robert Rohál
Foto archiv MDZ
.png)
