Poslední operní premiéra letošní sezóny Moravského divadla Olomouc nabídla nejen jedinečné Mozartovo dílo, čímž je Don Giovanni, ale i impozantní hudební a inscenační zážitek. První premiérové uvedení, které proběhlo v pátek 8. května, představilo celistvé, nápadité a podmanivé představení.
Děj opery se odehrává v jeden jediný den na zdánlivě nepřívětivé scéně, zato však v mimořádném hudebním sepětí, o což se postaral Orchestr a sbor Moravského divadla Olomouc s geniálním dirigentem Petrem Šumníkem. I když se inscenace drží známého příběhu, přesto překvapí několika obměnami v chování a snad i charakteru některých protagonistů, na což má dramaturgie a režie samozřejmě nárok. Každopádně je jejich výklad či pohled z jiného úhlu je uvěřitelný, zvláště, když víme, že všichni máme svá tajemství a nic není černobílé.
Proto mi ani nevadí, že ctihodný Komtur, otec Dony Anny, je současně katolickým knězem v rudém hábitu, že se Dona Anna na začátku divoce oddává Donu Giovannimu, aby posléze vystupovala jako oběť, a že sluha Leporello má vlastně hodně blízko ke svému pánovi, což je „alfa samec“ Don Giovanni. Homosexuální sklony jsou v několika momentech očividné, což dodává inscenaci otevřený ráz.
Ostatně samotný kostým cynického a milovaného hrdiny s jednoznačnými znaky mužství leccos naznačuje, ale tím hlavním je přece jenom to podstatné, koho Daniel Kfelíř na jevišti ztvárňuje. Na scéně disponuje živočišně mužným vzhledem, zvučným barytonem hlasem stejně jako hereckým projevem. Musím ocenit i pohybovou složku jeho výkonu, což je jen ku prospěchu představení.
Svorníkem „potrestaného prostopášníka“ se stává sluha Leporello v podání Miloše Horáka. Bez jeho temperamentního pěvecko-hereckého výkonu, kterým tak živelně podepírá i výkon hlavního hrdiny, by nemělo představeni takový náboj. Jenomže o vynikající konstelaci se zasloužili i další protagonisté - Jiří Přibyl (Komtur), Raman Hasymau (Don Ottavio) a Martin Štolba (Masetto). Vyrovnanost pěveckých výkonů byla obdivuhodná, což svědčí o přesném uchopení charakteru a povahy dramatu.
Totéž platí i pro tři pěvkyně, které vložily do svých typově i charakterově odlišných postav svůj obrovský potenciál ať už jde o Barboru Pernou (Donna Anna), Radoslavu Müller (Donna Elvíra) nebo Annu Moriovou (Zerlina). Pro mě to byl neobyčejný zážitek, protože dobře vím, že bez těchto pěveckých bohyň by operní drama ztrácelo barvy a napětí v účinku. I díky tomu je olomoucký Don Giovanni představení vzácné čistoty, plného zvuku a uhrančivého kouzla.
Mám pocit, že to, co je na nové inscenaci opravdu tvůrčí, vychází z moderního (nikoliv módního) pojetí režiséra Vladimíra Johna a dramaturga Daniela Jägera, za což oběma tvůrcům tleskám. Povedlo se jim vytvořit temný thriller, kde hraje důležitou roli i scénografie Petra Vítka, kostýmy Magdaleny Černé a light design Martina Krupy. Načančané rokokové róby se tedy nekonají, olomoucká produkce Giovanniho se totiž odehrává ve Španělsku ve dvacátých letech dvacátého století.
Když připomenu, že dvouaktová dramatická opera nesmrtelného Wolfganga Amadea Mozarta s libretem Lorenza de Ponteho měla veleúspěšnou premiéru v Praze už v roce 1787 (přičemž o několik árií obohacená vídeňská premiéra proběhla o rok později), na olomouckém Donu Giovannim roku 2026 neulpěl ani stín archaické patiny.
Robert Rohál
Foto Tereza Valner/Moravské divadlo Olomouc
.jpg)
