Syndrom hybris, poprvé popsaný britským politikem a psychiatrem Davidem Owenem, odborníkem na vliv nemocí na rozhodování lidí ve vrcholných funkcích, označuje stav, kdy se jedinec nechá opojit vlastní mocí. Owen jej s jistou ironií nazývá „zpupností z povolání“, tedy jevem neoddělitelně spjatým s držením a výkonem moci. Filosofové dokonce připouštějí, že se s tímto stavem pojí i „odsouzení k prvenství“.
Postižený se postupně stává na moci závislý. Stejně jako u jiných závislostí jde o vztah podmíněnosti, kdy jedna entita naplňuje své potřeby prostřednictvím druhé. Příčina nebývá jediná, naopak jde o mnohovrstevnatý problém, v němž se prolíná osobnostní nastavení, vlivy prostředí, konkrétní podněty i další okolnosti.
Jak uvádí Atkinson (2003), „o závislosti hovoříme tehdy, když vznikne vzorec nutkavého a destruktivního užívání látek“. V případě mocenské pýchy se látkou stává samotná moc.
O lidech zasažených tímto syndromem se s nadsázkou říká, že jejich sebevědomí je tak velké, až je neměřitelné. Ignorují názory druhých, odmítají připustit vlastní chybu, a tím si znemožňují jakoukoli změnu. Objevují se i paranoidní představy, že je někdo sleduje či chce poškodit, přičemž sami neváhají uchylovat se k podobným praktikám. Jejich troufalost nemá hranic, protože moc je pro ně posedlostí.
A jak se tento stav léčí? Překvapivě jednoduše, odejmutím funkce. Syndrom sice neodezní okamžitě, přesto se doporučuje psychologická péče nebo socioterapie. Mezi známé politiky, u nichž se o hybris syndromu hovořilo, patří George W. Bush, Tony Blair, Margaret Thatcherová, Neville Chamberlain, Theodore Roosevelt a další. A jistě bychom našli i české politiky, kteří se s tímto problémem potýkají, někteří už dokonce docházejí na terapii.
Lenka Žáčková
.jpg)
