Po delší době vzniklo další povídání s Dagmar Peckovou, pro kterou bylo nedávné období velmi náročné. Každopádně všechno zvládla s úsměvem a nadhledem, což ovšem platí i pro žhavou současnost. I když nefiguruje ve špičkové police, je stále stejná. Má stejné myšlení a cítění, je pořád razantní a vtipná, ale především má hodně práce, kterou miluje. Působí v činohře i muzikálech na několika divadelních scénách, má šansonový recitál a nedivil bych se, kdyby vznikla časem i další kniha. I v této oblasti je totiž skvělá.
Už jsem vás viděl jako senátorku, jenomže ono se to nestalo. Nechci se ptát, jestli jste byla moc smutná, ale spíš by mě zajímalo, jestli se budete dál o politiku zajímat?
Smutná nejsem. Možná bych mohla být smutná, kdyby se dalo uvažovat, že jsem ve volební kampani pro vítězství neudělala maximum. Ale to se rozhodně nestalo. Do voleb jsem šla s naprosto čistým štítem, protože jsem nic neukradla, nikoho nepodvedla ani nezavraždila a všeho, čeho jsem v životě dosáhla, jsem získala vlastní pílí a prací, a ne zděděným slavným jménem. Silně jsem ale podcenila to, že je v dnešní době tak lehké a samozřejmé bezúhonného člověka znehodnotit výmysly a lží na sociálních sítích. Ať už ze strany tzv. dezolátů, ale i tzv. demokratů. Ti všichni totiž přesně vědí, co a jak funguje. A také přesně vědí jak a čím cílit na masy, aby to přineslo kýžený účinek. No… a přineslo. Lidé kritizují, že do politiky jdou lidé se zásadně pokřiveným charakterem, ale když to má být jinak, nedopustí to.
Takže politika a společnost vás bude nadále zajímat…
O politiku jsem se zajímala vždy a dávala jsem to také dostatečně najevo i za předpokladu, že tím utrpí moje umělecká činnost. Protože podle našinců politika do umění nepatří. Umělci jsou v představách občanů lidé, kteří nemají právo si cokoli myslet, natož říkat. A vůbec si neuvědomují, že právě umění už celá staletí přímo glosuje politiku. Jedno bez druhého nemůže existovat. A rozhodně se nenechám umlčet ani teď, když jsem v senátních volbách neuspěla. Nevidím k tomu jediný důvod.
Určitě jste potkala v nedávném období řadu zajímavých osobností nejen z politiky. Co vám to přineslo?
Byly to sice vyčerpávající, ale skvělé tři měsíce, kde mi mnoho sil dodávalo velké množství pozitivních lidí, které jsem potkala v mé kontaktní kampani. Ať už po ránu na některé ze stanic metra při rozdávání letáků, nebo v tzv. door to door akci. Za tuto dobu jsem oslovila na tisíce lidí. A snad nebude tak úplně zcestná ironická poznámka, že jsem víceméně s každým svým voličem mluvila osobně. Myslím, že kdybych senátorské křeslo dostala, poznala bych za těch šest let s největší pravděpodobností i všechny obyvatele volebního obvodu…
Rozumím a věřím tomu. Co vám ještě došlo?
Mnoho přátelství vzniklo, ale mnoho jich také zaniklo… tedy alespoň ta, o kterých jsem si myslela, že to přátelství jsou. Ale život jde dál.
Určitě se při předvolebních akcích řešila také politická kultura. O čem všem to bylo?
O politickou kulturu se ve volební kampani můžete sám snažit sebevíc, pak ale zjistíte, že ji nejsou schopni dodržet ani političtí soupeři tzv. demokratických stran. A to rozhodně není jenom moje zkušenost. Jak to potom má fungovat v širokém politickém spektru. Kultura a kultivovanost se už naprosto vytratila ze Sněmovny a výroky či chování některých vládních poslanců naráží na úplné dno. A dle mého je to i tím, že se v politice pohybuje velmi malé procento žen, které jsou dnes a denně vystaveny sprostotě mužů, kteří mají pocit, že oni vládnou světu… Myslím, že s tou emancipací už jsme na tom byli i lépe.
A jak řešit kulturu? Vždyť vidíme sami. Je to trend, že se kultura svěří do rukou lidem, pokud možno nekulturním, a ti pak bez zábran ničí a devastují to, co tvořily dlouhé generace před námi a odůvodňují to potřebou škrtů a úspor. Na to lid obecný slyší a reaguje pozitivně. Samozřejmě. Neumí odlišit kulturu od zábavy. Netuší, že kultura vzdělává a kultivuje. A to nás žene do začarovaného kruhu nekultivovaných, přiopilých a sprostých politiků…
Každopádně jste pěvkyně a herečka, což vám nikdo neodpáře. Co bude dál v nejbližší době? V čem budete hrát a zpívat?
Ještě nějaký čas budu hrát Milenu, kterou pro mě napsal Marek Epstein, v Ypsilonce běží Kabaret na Vodě od Jana Jiráně se mnou a Martinem Dejdarem. Obnovili jsme Carmen y Carmen stejného autora, v níž se mnou hraje skvělá Máša Málková. Do Českých Budějovic se na Silvestra a Nový rok vrátím do posledních pěti představení Výstřelů na Broadwayi Woodyho Allena jako Hellen Sinclair a ráda bych pokračovala v šansonových koncertech s repertoárem písní Kurta Weilla.
Neláká vás zazpívat si s vaší talentovanou dcerou, která se už o něco pokouší, i když z ní nebude operní pěvkyně?
Spíš se své talentované dceři snažím vysvětlit, že magisterské studium architektury, které letos nastoupila na TU v Mnichově, je důležitější a rozhodně jistější než zpěv. Je sice velmi muzikální, ale také výtvarně a prostorově nadaná. Bude dobré, pokud si zpěv uchová jako hobby. A pokud narážíte na naše společné nedávné vystoupení ve Státní opeře k mým 65. narozeninám, tak to byl spíš takový bonbónek, třešnička na dortu, moment překvapení pro publikum… a pro mě moment dojetí. Neopakovatelná atmosféra.
Kritice i publiku se líbilo vaše činoherní herectví. Existuje role, kterou byste si ráda zahrála?
Asi je to troufalé, ale je to role Marty v divadelní hře amerického dramatika Edwarda Albee Kdo se bojí Virginie Woolfové. Ale bez troufalosti a neustálého zdolávání vysokých cílů, bych zřejmě nebyla tam, kde dnes jsem.
Velký úspěch mají na našem knižním trhu i vaše dvě povídkové knihy, a proto by mě zajímalo, jestli i v tomto ranku budete pokračovat?
No samozřejmě. Vzhledem k zážitkům z volební kampaně bude o čem psát. Jen bych to teď nechala trochu uležet, abych mohla potom při psaní opět použít ten svůj ironický pohled nejenom na svět, ale i na mě, jak je mým dobrým zvykem.
Robert Rohál
Foto: archiv Dagmar Pecková, na jedné z fotografií je se svou dcerou ve Státní opeře Praha
.jpg)
